Rovinj a Pula podruhé
Pro trávení většiny pondělního dne jsme si vybrali od Puly necelou hodinu vzdálené městečko Rovinj. Cesta, ačkoliv mimo dálnici, byla na chorvatské poměry docela klidná, to samé se ovšem nedá říct o situaci ve městě samotném. S parkováním nastali na místě trochu zmatky, nicméně po obkroužení parkovacích stání jsme našli jedno místečko, dokonce i v levnější zóně.
Oproti Pule byl Rovinj výrazně více navštěvovaný. Už kolem desáté hodiny ranní byla parkovací místa kolem turistického centra plná a lidi chodili i po silnici, čemuž se ale kvůli uzounkým chodníkům nelze divit. Toho, že je Rovinj turisticky atraktivní si však všimlo i město samotné. V jako jediné z navštívených oblastí jsme se zde nesetkali s možností parkování neplatit. Mají to dobře zmáknuté. Fungují zde zóny, zavedené nejspíš podle vzdálenosti od pěší třídy, které mají odstupňované parkovné v závislosti na počtu hodin, po které bude auto parkovat a také na turistické sezoně.
Od auta jsme se vydali rovnou do uliček starého města. Jelikož jsme parkovali na Istarske ulici, dostali jsme se zanedlouho na malé náměstíčko, na Lokev. Jednou z jeho dominant je Křtitelnice Ducha svatého, jedna z rovinjských památek. Z něj jsme pokračovali jednou z hlavních ulic, zároveň nákupní ulicí a pěší třídou, Carera, ke vstupu do labyrintu uliček starého města.
Historické centrum města Rovinj je situováno na kopci, na jehož vrcholu se tyčí kostel svaté Eufémie. Kolem něj byli jeden vedle druhého postaveny malé barevné domečky, jenž dnes ve většině plní funkci apartmánů, kavárniček či obchodů se suvenýry. Nepříliš široké cesty vedoucí k vrcholu jsou vyskládány z kamenů a buď vedou přímo do kopce nebo jsou tvořeny schody. Někde je nutné projít podloubím, které tvoří přístřeší dvěma protilehlým vchodům do objektů, jindy se jde rovnou přes zahrádku přilehlé restaurace. Ty však také nemají velké prostorové možnosti. Uličky, kterými jsme procházeli, nebyly širší než tři metry, nejužší části mezi domy byly široké zhruba na délku mých nedlouhých roztažených paží.
Nechali jsme psy smočit na pláži přímo vedle tržiště pod starým městem a pak jsme vydali ještě chvíli bezcílně bloudit ulicemi města. Cestou jsme minuli františkánský klášter, u nějž se zrovna z protějšího objektu školy vyřítili nadšené děti, kterým končilo vyučování. Tak nějak intuitivně jsme prokličkovali turisty skoro nenavštěvovanými místy zpět na ulici Carera. Z ní jsme si to již po známé trase namířili zpět k autu.
Ačkoliv jsme ve městě původně chtěli strávit tři hodiny a k objevování se jistě nabízelo mnoho dalších míst, ujeli jsme o trochu dříve. O to víc času jsme později mohli strávit na pláži. Kousek za městem Rovinj, konkrétně jižně od něj, pod kopečkem Monvi, se do moře vypíná malý poloostrov, posázený stromy, na němž se zároveň nachází větší park. Kolem tohoto výběžku jsou pláže, moc pěkné pláže. My jsme se utábořili na jedné s krásným výhledem na Rovinj, později nám však bylo oznámeno, že psí pláž je na druhé straně poloostrova. To už jsme ale měli v plánu odejít, takže jsme si jednou paní nenechali zkazit den.
Vedro nás zmáhalo všechny čtyři, proto jsme na apartmánu nepohrdli delším odpočinkem. Nakonec jsem k večeru byla jediná čilá a tak jsem nazula turistické botičky a vydala se pěšky do centra Puly. Měla jsem za to, že tam bude ještě určitě něco k objevování, co nám při první návštěvě uniklo. Ano, při první návštěvě jsme akorát odbočili na Kaštel z ulice Sergijevaca moc brzo a napojili jsme se pozdě, takže nám uniklo fórum s Augustovým chrámem. Jinak se mé kroky ubírali především známými cestami, jako bych měla strach vydat se jinam. Měla jsem však prostor si daná místa užít trochu jinak, v jinou denní dobu. Nakoupila jsem suvenýry a udělala několik fotek. Ty tentokrát nebyli rozmazané proto, že psí kámoši nespolupracovali, ale proto, že jsem nutně potřebovala na toaletu. A v tom místní určené prostory dost selhaly. Ani na jedné z avizovaných toalet nebylo otevřeno, ačkoliv bylo kolem páté hodiny. V ten moment mi bylo opravdu líto těhotné paní, která jen stála před těmi zavřenými dveřmi s velmi smutným výrazem.
S vidinou dlouhé cesty zpět na ubytování se mi ve městě již nechtělo čekat do západu slunce, ačkoliv jsem zpočátku doufala, že budu odolnější a vydržím. Byla tu totiž určitá šance, že bych s nastupující tmou mohla vidět další z místních „pamětihodností“ a ještě tu, která mne lákala nejvíc. Jeřáby v městském přístavišti proměnil jeden z moderních výtvarníků v umělecká díla a ve tmě by se měly rozzářit každý jinou barvou. Tak tomu prý bylo ještě před pandemií, ale nikde nebylo řečeno, že by to tak být nemělo i po ní.
Nezvládla jsem to. Se západem slunce, akorát před zavíračkou Studenače v naší čtvrti, jsem prosila paní u pokladny, jestli by mi nepomohla zvážit ovoce, jelikož se mnou váha dle chorvatského návodu odmítala spolupracovat. Aspoň jsem si odškrtla ze seznamu ranní vstávání a chůzi pro snídani. A to se taky počítá!
