Příroda jen pro nás v okolí Pomeru a turisty oblíbená Verudela
V úterý jsme se rozhodli, že návštěv měst již bylo dost a naplánovali jsme okruh přírodou, který začínal a končil v městečku Pomer. Zde nás opět trochu vypeklo parkování. Na původně zvolené parkoviště jsme se nedostali, jelikož uzounká ulička byla ucpaná pracujícími muži s popelářským autem a na druhém místě žádné parkoviště nebylo. Nicméně jsme si poradili a auto na nás počkalo pod stromy vedle dalších zaparkovaných, naproti místní loděnici.
Od auta jsme se vydali přes kopec, k zátoce na druhé straně města. Přes tu vede vybetonovaný chodník, jenž propojuje Pomer se silnicí vedoucí do Premantury a také s atrakcemi na protilehlém břehu ležící pláže. A na této silnici jsme se setkali s největším provozem za celý den. Po zbytek dne jsme totiž potkaly takový počet lidí, který by se dal spočítat na prstech rukou.
Hned naproti pláži Ščuza, za silnicí, vede cesta do lesa. Na konci této cesty se před námi otevřelo prostranství s bývalou pevností a čtyřmi obetonovanými jámami v zemi. A to bylo první překvapení výletu. Původně jsme se totiž vydávali jen „mimo město“, vůbec jsme netušili, čím vším náš den bude zpestřen. Na tomto místě byly pozůstatky pobřežní baterie patřící k pevnosti Pula z dob Rakouska-Uherska. Dokonce zde byl odstaven i vozíček pojízdné kuchyně. Odtud jsme se vyškrábali do, pro nás v tu chvíli, ukrutného kopce k cyklostezce vedoucí po úbočí. Skoro jsme se dole otočili a šli zpět k autu, jak se nám v tom vedru nechtěl vylézat, ale nelitovali jsme. Za bílou prašnou cyklostezkou byla kamenná zídka a za tou zídkou olivový háj. Do této chvíle jsme neměli příležitost se zastavit u jiného, ačkoliv se zde jedná o velmi rozšířenou komoditu. Tam byl takový klid!
Když jsme natrefili na správnou odbočku na lesní cestu, po chvíli, co jsme ji následovali, nás dovedla k jeskyni. Říkali jsme si, že když už budeme nahoře a nedaleko od ní, že bychom se k ní mohli podívat. Až z cedulky zaražené na kůlu v zemi před jejím mřížemi zataraseným vchodem jsme zjistili, že se jedná o nejjižnější jeskyni na celé Istrii. To bylo milé zjištění.
Kousek pod jeskyní jsme si snědli sváču na lavičce a při tom jsme se rozhlíželi kolem sebe. Možná se pletu, ale domnívám se, že tyto cestičky byly vybudovány pro nevidomé. Byly lemovány kulatými kládami, které jedna za druhou navazovaly na sebe a tvořily lem po jedné straně cesty. Také jednotlivá zastavení, která tvořila naučné cedule informující o místní flóře, vedle klasického písmenkového textu, měla sloupeček v Braillově písmu. Jenom občasné cyklokrosové stezky mi zde, za uvážení významu okolních cest, přišli trochu nepatřičné.
Původně jsme zamýšleli následovat modrou trasu, ale zaprvé nic takového na místě značené nebylo a zadruhé nám některé úseky této trasy přišlo pohodlnější obejít po širší prašné cestě. Například v mapě značená čárkovaná část od bodu osm vede do údolíčka pod vedením vysokého napětí a z něj opět nahoru. Z místa, kde se obě tyto trasy potkávají, vede cesta na vrchol Gomila, kde jsou také pozůstatky vojenského opevnění, avšak více nás zaujal výhled. Naprosto úchvatný pohled! Sestoupali jsme kousek od pevnosti a před námi se otevřel pohled na moře, s majákem v pozadí. A ty barvy! Zpětně jsem nechtěla věřit sama sobě, že fotografie z telefonu nesoucí syté modré, zelené i žlutooranžové tóny, nejsou editované.
Teprve po návratu z vyhlídky na původní trasu jsme zjistili, že vlastně následujeme křížovou cestou, jejíž cíl je na protějším kopci a představuje ho velký kamenný kříž. Ten akorát navazoval na, do kamene vytesané, motivy vystavené podél cyklostezky. O něco dále na trase jsme míjeli další jeskyni, jak jsme si původně mysleli. Zpětně jsem však dopátrala, že se jednalo o tunel ústící o několik desítek metrů dále, v kamenné průrvě. Obojí bylo zřejmě vytěženo jako součást bádání a naleziště fosilií.
V mapách původně značená stezka z kopce dolů zpět k moři v reálu vůbec schůdně nevypadala. Z kopce zpět k betonovému chodníku do města Pomer jsme sešli až za zatáčkou. Celou dobu jsme však měli na paměti, že na takto rozpálených místech, v přírodě, není neobvyklý výskyt hadů. Na ty je tedy třeba si dát pozor.
Odkaz na mapu: Pomer
K večeru jsme se rozhodli, že si projdeme ještě první ze tří prstů poloostrova s městskou částí Verudela. Jedná se sice o oblast, kde převažují hoteloví hosté z přilehlých komplexů a také lidé mířící z vyhlášeného akvaria, ale ne touhle dobou. Pár lidí kolem sice bylo, jenže takové množství se i na takhle malé ploše rozprostře.
Od centrálního parkoviště jsme vyrazili za prvním a jediným plánovaným návštěvním cílem – k jediné stojící stěně bývalého kostelíku. Tam jsme došli poměrně rychle a tak jsme pokračovali dál podél pobřeží. Minuli jsme zátoku s jeskyní, kam je možné se vydat na zapůjčeném kajaku, místo, odkud se skáče z útesu i po stezce na kraji útesu přístupnou jeskyni, kam se pravděpodobně chod bavit místní mladí, až jsme borovicovým hájem došli k malé hezké oblázkové pláži. Zpět jsme se vraceli stejnou trasou, ale najednou, bez všeho toho kochání, nám to zabralo mnohem méně času. To mne velmi překvapilo, o kolik.
Při focení vtipných momentek u kostelní stěny jsme se dohodli, že se cestou zpět stavíme ještě ve městě, vyjedeme co nejblíže ke Kaštelu a zkusíme štěstí, jestli třeba instalace barevně rozsvícených jeřábů v přístavu funguje. Již, když jsme projížděli po silnici kolem oblouku na začátku pěší třídy, věděli jsme, že je něco špatně… Oblouk blikal všemi barvami a hrála tam „živá“ hudba v podobě DJ. Navigace nás stále motala v kruzích a posílala nás ke Kaštelu, všude však bylo plno lidí, aut, tedy zmatku, ale především silničních zátarasů. Naši misi jsme vzdali a o tom, co se děje, jsem se dozvěděla až později na apartmánu. Samozřejmě jsem nejdřív hledala informace na stránkách kulturních akcí pořádaných ve městě, ale že má tato akce celosvětový přesah mi napověděl až instagram mých olíbených tvůrců Kary a Natea, kteří o podobný zážitek měli postaráno na jejich výletě v Paříži. Zrovna na tento den totiž spadal Světový den hudby. Rozsvícené jeřáby jsme tedy mohli obdivovat jen z fotografií.
