Krkonoše

Blog

Podruhé v Ostravě

 

Pro lidi z Prahy je Ostrava spíš až to druhé město, které se jim vybaví po Brnu. Tyto předsudky jsem nikdy nepěstovala. Dle zadaného hesla „must visit“ mi Google nabídl z Ostravy jen samé krásné fotografie, o jejichž pravosti jsem byla přesvědčená již z mé první návštěvy. Předpověď počasí také vypadala slibně, nezbývalo tedy nic jiného, než se začít těšit a promýšlet, jak se zabalit do jednoho patnáctilitrového batohu.

 

Užitečné info pro začátek:

 

Délka trasy: 13 km

Cestovala jsem: 30. dubna 2022

Typ výletu: Nenáročná procházka

Odkaz na mapu: https://mapy.cz/s/bagofodace

Myslím, že v přítelově rodném městě je stále co objevovat. Obzvlášť, když na jeho návštěvu zatím nebylo víc času než jeden víkend. 

Poslední dubnový den roku 2022 jsme se vydali užívat si sluníčka nejprve “do přírody”, jak jsme to nazvali. Vzali jsme oba naše psy, kteří tentokrát přijeli s námi a vydali jsme se z Přívozu na haldu Emu. Já měla cestu zpestřenou o vyprávění zážitků z dětství spojených s místy, která jsme míjeli, nicméně i bez bez nich je to krásná procházka.   

Přes nejrušnější ostravskou křižovatku a zrušené fotbalové hřiště na škváře jsme došli do Komenského sadů. Ty jsem měla poprvé možnost navštívit v barvách podzimu a silně mi utkvěly v paměti. Ovšem na jaře, s kvetoucími květinami i keři, nejsou o nic ošklivější. 

Byla jsem vedena podél řeky Ostravice, kolem radnice města Ostrava, přes most do nové čtvrti s bytovými domy. Následovalo šplhání do kopce. Nedrželi jsme se vytyčené trasy naučné stezky, ale vzali jsme to přímo na vyhlídkové místo, takže všichni výletníci postávající již nahoře měli šanci v přímém přenosu sledovat naše funění do kopce. Dolů jsme sešli po oficiálně značené trase. 

Z druhé strany haldy jsme minuli výběh s koňmi a bylo legrační sledovat, jak se náš obrovský československý vlčák něčeho zalekl. To je snad jediné zvíře, které skoro vypadá jako on (je taky tak “nohaté”), ale je ještě vyšší. Následně jsme došli kolem kostela k ostravskému hradu, nejspíš jedinému hradu na rovině a pokračovali po cyklostezce přes most na druhou stranu řeky. Pod ním jsme psy nechali nedopatřením vyrušit klidný rybolov třem pánům, když nám vběhli do studené řeky. To byl také jejich jediný zdroj vody, s jejíž zásobou jsme to podcenili. 

Cyklostezka nás pak zavedla kolem radnice do sadů, přes zarostlé hřiště a křižovatku zpět domů.

 

Později odpoledne jsem si vyprosila ještě procházku po městě, především návštěvu Dolních Vítkovic. Nechali jsme se popovézt tramvají, ze které jsme vystoupili přímo před hlučícím areálem. Nějak nám nedošlo, že když jsou ty „čarodějnice“, že areál bude hostit jednu z, zde často pořádaných, kulturních akcí. Ta však okupovala jen část prostor a zbytek byl volně přístupný. Mě to místo prostě učarovalo! Nemyslím si, že je to tím, že jsem holka, co vystudovala stavárnu a k architektuře tedy nemám daleko. Spíš mě fascinuje fakt, že něco tak obrovského kdysi fungovalo a může to v omezené míře sloužit i dnes.

To spojení mohutných železáren, starší i nové zástavby, pozůstatků těžby uhlí a tyto pozůstatky pomalu maskující a zpět si město přebírající přírody je jedinečné. Někomu se tato slezsko-moravská metropole nelíbí, ale já se tam zatím ráda vracím. Možná taky proto, že jsem ještě neměla tu čest s tamním pověstným smogem. Ale to mi tedy vůbec nevadí. Proto jsem si také tentokrát mohla při cestě domů vychutnávat nádherný západ slunce v Komenského sadech.     

 

 

 

 

 

Post a Comment

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipisicing elit sed.

Follow us on