Po stopách vojenské činnosti v Brdech
Brdské lesy byly ještě do nedávna veřejnosti nepřístupné a u některých lokalit toto dále přetrvává. Dané omezení vzniklo vlivem vojenské činnosti, jež měla významný vliv na utváření krajiny. Tamní dopadové plochy byly z velké části vybudovány kvůli testování nových zbraní, ale také zkoušení pevnosti nových směsí betonu na výstavbu opevnění. Je zajímavé pozorovat, jak si příroda se zásahem do krajiny poradila. Takže přesto, že se článek jmenuje „po stopách vojenské činnosti v Brdech“ na výletech budete obdivovat hlavně to, jak si příroda poradila s návratem fauny a flóry do krajiny po ukončení činnosti vojenského újezdu.
Na to, že jsou Brdy jedno z těch sice menších pohoří, ale kousek od Prahy, je poněkud překvapivé, že člověk může jít i v pěkný víkendový den klidně hodinu sám. To však neplatí o známějších místech a cyklotrasách, kterými jsou tamní lesy vyhlášené, konkrétně třeba o oblasti Houpáku.
V Brdech je tolik krásných míst, která stojí za videní, že nemůžu doporučit jen jednu trasu.
Trasa první: Okruh z Něřežína
Odkaz na mapu: Okruh z Neřežína
Tento okruh vede z malé vesničky Neřežín. Původně jsem plánovala zmíněné výchozí místo zvolit s jasným záměrem – byl pěkný letní víkendový den a teploty se měly vyšplhat nad teplých 25 stupňů Celsia. No a v Neřěžíně je velký rybník sloužící zároveň jako přírodní koupaliště… Bohužel jsme po návratu k autu byli s přítelem tak vyřízení, že nás lákala už jen vidina koupání ve vaně.
Cesta z Neřežína vede ve své první polovině nepatrně do kopce. Nejdříve Neřežínem, poté kolem luk a pastvin s koňmi do Malé Vísky, pak Malou Vískou až k okraji lesa. Nedaleko za jeho začátkem je vyhlídka, nazývaná Jindřichova skála, ze které, kam jen oko odhlédne, jsou vidět husté brdské lesy. K vyhlídce se musí dojít lesní cestou odbočující z hlavní trasy, ale zacházku určitě doporučuji. Cesta je vyšlapaná mezi vzrostlými stromy, okolní kameny i opadané jehličí jsou porostlé zeleným mechem. Jako v pohádce! V den našeho výletu si Jindřichovu skálu někdo vybral jako místo obřadu ve svůj „velký den“.
Dále jsme se vydali přes bývalé vojenské letiště směrem k bunkrům na Houpáku. Pod Houpákem u prvního bunkru doporučuji nedržet se modré turistické značky, ale dojít zhruba do půlky kopce po cyklotrase a na kopec vylézt až kolem bunkrů. V kopci jsou celkem tři. První je asi nejznámější, rozhodně největší a většina lidí se na něm zdrí nejdéle. Náš oblíbený je druhý bunkr v pořadí, zhruba v polovině kopce. Jedná se malinký řopík, na který se dá pohodlně usadit a dokonce na něj vyskočí i psi. Moc lidí se u něj nezdrží. My se zde vždy zastavíme na svačinu. Ne však kvůli sezení, ale ten výhled! Jídlo hned chutná jinak. Třetí bunkr je již na kopci a také bývá v obležení turistů.
Z Houpáku jsme se vydali po „Travnaté“ cestě k rozestníku Dlouhý kámen a dále kolem Mariina pramene ke Třem fořtům až k rozcestníku U Křížku. A to byla past! Od posledního rozcestí totiž vede po zelené a žluté turistické značce cyklostezka s nově zhotoveným asfaltovým povrchem. Celých sedm kilometrů zpět do Neřežína. Proto pokud někdo nemá u sebe kolo, nebo danou trasu vyloženě nemusí absolvovat zpět, tak ať to nedělá. Kolena a záda daný terén nemusí snášet dobře. Tím, že se mi to z mapy nepodařilo vyčíst již při plánování, jsem nám de facto zrušila plány na koupání. A to byla škoda.
Rovná nekonečná asfaltka vede z kopce kolem rybníka Pod Valdekem, který je pravděpodobně oblíbeným cílem místních, ale my k němu nedošli. Třeba příště;) Dále nabízí odbočku ke zřícenině hradu Valdek. Na hrad je moc pěkný podhled, bohužel je však zakázán vstup dovnitř, za hradby. A pak už zbývá jen sešup do vesnice k autu. Cestou jsme se „napásli“ posledních borůvek, které ještě na keřících zbyly a spousty ostružin, které rostly podél cest. Příjemné osvěžení!
Trasa druhá: Okruh z Nové Vsi
Odkaz na mapu: Okruh z Nové Vsi
Poprvé jsem bunkry na Houpáku navštívila v rámci tohoto okruhu. Od neoficiálního parkoviště na konci silnice, před začátkem vojenského prostoru, jsme s přítelem vyrazili do kopce po modré turistické značce. Po zahnutí na žlutou jsme se zanedlouho kochali obrovskou plochou z panelů, kterou bývalé vojenské letiště v Brdech vyplňuje. Dále jsme pokračovali k bunkrům na Houpáku. O těch jsem se více rozepsala v prvním výletu. I při této cestě proběhla pauza na sváču na prostřední střeše ze železobetonu. Kochání je přeci nedílná součást trasy!
Nejvíce nás však nadchl úsek od Dlouhého kamene na Tok, nejvyšší horu Brd, a dále k Rusínské boudě neznačenou trasou. Chvíli před výletem vydatně pršelo, ale domnívám se, že by ani nemuselo. Všude, kolem nás i na cestě byly potůčky průzračné vody. Nijak omezující v cestě, ale naopak podtrhující celkový dojem z krajiny. Krajiny vřesovišť a vzrostlých jehličnanů. Opět jedním slovem nádhera. Přes vřesoviště jsme sešli k rozestníku U Tří fořtů, odkud jsme se vydali přes letiště zpět k autu.
Co mě na výletu překvapilo, byl nejvyšší vrchol Brdské vrchoviny a zároveň Středočeského kraje. Tok. Jde se k němu vlastně po rovině. Pokud by se u něj nefotila rodina na dovolené, pravděpodobně bych kamenného mužíka vedle cesty snadno přešla.
Za sebe doporučuji vycestovat na podzim, kdy je krajina a zbarvena těmi nejhezčími barvami.
Trasa třetí: Okruh z Obecnice
Odkaz na mapu: Okruh z Obecnice
Na této trase jsem si Brdy naprosto zamilovala. Představte si sluneční paprsky jen lehce nad korunami stromů, na louce v trávě třpytící se kapky ranní rosy a zpět ptáků. Po zaparkování auta a poté, co jsme prošli od parkoviště u fotbalového hřiště až ke kraji městečka, se nám přesně taková atmosféra naskytla. O co příjemnější bylo, když panovaly tropické letní teploty a ve městě se nedalo ani pořádně nadechnout, že v tamních lesích bylo cítit vlhko a stín zajišťoval příjemné klima. Naše „must visit“ z letní Prahy.
Cesta rychle ubíhala a my se ocitli u vodní nádrže Obecnice. Závist je špatná vlastnost. Pokud bych ale měla prohlásit, že někomu závidím, pak určitě lidem vlastnícím jeden malý kousek ráje – chalupu u nádrže, na Octárně. Z jedné strany klid lesů, ze strany druhé vodní plocha. A ovečky. Navíc kousek dál po zelené značce je pravděpodobně starý náhon. Nicméně přímo tekoucí čistá voda parádně doladila atmosféru totoho výletního rána. Ostatně, běžte se podívat sami!
Postupně jsme kolem studánek, Bukové a U Kloboučku, došli až na samotný vrchol Klobouček. Opět se jedná o moc pěknou, především skalnatou, vyhlídku, jako mnoho jiných v Brdských lesích. Z Kloboučku vede přímá cesta rovnou ke skále. Tedy ke skále… to jsme se při cestě k místu domnívali. Nicméně se jedná o kopec, který je třeba vyšlápnout. K tomu slouží vyskládané kamenné schody. Jen je škoda, že kolem nezůstalo moc stromů, hned by se šlo o něco lépe. Nahoře, na modré trase, nás opět čekala příjemná cesta s vřesem a potůčky. Nejen kolem této jsme v daný den obdivovali jedlé houby. Pro houbaře žádná námaha!
Další vodní plocha, jež jsme míjely, byla vodní nádrž Pilská. Ještě před ní jsme se občerstvili u příjemné studánky Pilka. Po zastavení u studánky pokračovali po modré turistické značce, kolem přístřešku Nad Slaninou, na vrchol Třemošná. Z vrcholu až po buk U obrázku vede cesta vykáceným lesem, bohužel.
Od buku jsme si pak cestu zkrátili, jelikož se nám nechtělo jít na prudkém slunci mezi vesnicemi a poli, lesem k vodojemu, jenž je kousek nad Obecnicí. Trochu jsme bloudili, cesty dle map tak nějak odpovídali, ale signálu bylo pomálu. Co to šlo, tak jsme museli jít po opačné straně silnice, protože psi nám odmítli jít mimo strouhu, která podél cesty teče. Ještě, že silnice není moc frekventovaná, nebo aspoň nebyla. No a z Obecnice jsme se vydali autem zpět ku Praze.
Jaká jsou vaše oblíbená místa v Brdské vrchovině? Budu ráda za tipy na další výlety.
Po druhé světové válce zmizelo z mapy kvůli rozšiřování vojenské činnosti několik obcí a část prostor Brd je stále veřejnosti zapovězena. Ne však nastálo. Vojenské lesy a statky ČR pořádají „Brdské stromsázení“, což je akce, která má připomenout zaniklé vesnice a zároveň navrací do české krajiny ovocné stromy. Z nich bylo dříve možné něco uloupit skoro podél každé cesty, v dnešní době však z krajiny rychle mizí.
