Seznámení s Chorvatskem

 

Úplně jsem nevěděla, co od návštěvy Chorvatska čekat, ale velmi jsem se těšila k moři. Zatím jsem všechny ostatní dovolené trávila s kamarády, především s kamarádkami a aktivně. Ať už to bylo v kempu, s kompletní výbavou v kufru auta či v batohu na zádech, každý den jsem vyrážela vstříc novým dobrodružstvím. Tentokrát mělo být vše jinak. Aspoň jsem si to tak ve své hlavě představovala.

V plánu byl odpočinek, dobré jídlo a pití, drinčíky při západu slunce a poznávaní okolí, ovšem za převažujícího ležení na pláži. To jsem se ale přepočítala…

Do auta jsme naskládali všechny věci kolem půl páté ráno. Tím, že jsme si původně představovali odjezd minimálně o hodinu dříve, jsme se nenechali rozhodit, co už, a směřovali jsme hned k první zastávce – na nedalekou benzinovou pumpu. Zde se to nakonec trochu protáhlo, jelikož hned při zadávání cílové destinace do navigace nám Waze odmítal vypočítat a sdělit cestu. Doteď netuším, kde byl problém, ale situaci jsme šalamounsky vyřešili zadáváním postupných cílů na trase, kudy naše cesta měla vést a vydali se z Prahy ven.

Než jsme se dopravili do Chorvatska, projeli jsme Českem, Rakouskem i Slovinskem. Všude po dálnicích, na které jsme si kupovali známky buď na benzinových pumpách před hranicemi (do Rakouska), nebo přímo na hranicích, aniž by bylo nutné vystoupit z auta (pro Slovinsko), nebo jsme platili poplatek za průjezd úsekem na chorvatské dálnici. Ten lze platit kunami i kartou a také přímo z auta.

Jelikož to pro nás oba, mě i přítele, byla první návštěva Chorvatska, nevěděli jsme, co čekat od přejezdu jejich státní hranice. Přece jen v televizních novinách neběží každé léto skoro nic jiného, než opětovné fronty turistů mířících si k moři užít prázdniny. Spíše nás však překvapila dlouhá kolona opačným směrem. O té jsme se ale poslední den přesvědčili, že nemíří k hranicím, ale k nepříliš vhodně navrženému kruhovému objezdu s jeho semafory. Také jsme si v ní postáli.

Řidiči. Chorvatským řidičům by mohl být věnován celý jeden příspěvek. Nebyl by však psaný v úplně pozitivním duchu. Proto napíšu jen tolik, že je vždy dobré se podívat do zrcátek radši víckrát a postřeh, obezřetnost a předvídavost by jako jedny ze základních vlastností neměly chybět žádnému novému účastníkovi tamního silničního provozu. Na kruhových objezdech, vlastně ani jinde, tamní obyvatelé nepoužívají blinkry, hodně troubí a dle jejich představ asi nejsou omezení rychlostními limity. Možná jsme měli smůlu na lokalitu, možná to byla oblastní anomálie, naštěstí jsem se však nemusela za celou dobu pobytu posadit za volant a jsem za to příteli moc vděčná.

Každopádně nás před šestou večer uvítala majitelka apartmánu, který se stal naším útočištěm na následujících pět nocí. Po rychlém vytahání naložených věcí z auta a následném zabydlení jsme se vydali pěšky k nejbližší pláži.

Ta nádherná průzračnost tyrkysové vody byla dechberoucí. Kvůli psům jsme se nevydali mezi lidi, respektive mezi davy na oficiálně vypadající pláž, ale mezi pár opalujících se človíčků kousek vedle. Avšak na kamenitém pobřeží nevyhovovalo koupání ani nám, ani našim chlupáčům. Komu ale kamenité pobřeží vyhovovalo náramně byli mořští ježci. Ty jsem poprvé spatřila hned první den, pod sebou. Máčela jsem se v moři asi minutu, odhodlala jsem se tam vlézt, takhle navečer, když v tom upoutaly mou pozornost černé koule na mořském dně. Na tom dně, o kterém jsem neměla nejmenší představu, jak daleko je vzdálené od mých chodidel. Naštěstí jsem měla boty do vody, ale testovat podrážky těch polorozpadlých conversek se mi opravdu nechtělo. Doplavala jsem v mírném vyděšení ke skalnímu výčnělku, ze kterého jsem do vody lezla a zvolila opatrný opačný postup. Od toho okamžiku jsme při každé návštěvě mořského pobřeží se zamýšlenou koupačkou nejprve provedli důkladný průzkum vody.

Po zmíněných zážitcích už jsme ani nečekali na západ slunce, na který jsem se k moři do Chorvatska tak moc těšila a upalovali jsme si dát něco k večeři. Přišlo nám zbytečné hladovět ještě takovou dobu na pláži a čekat na západ do půl desáté. Kolem této hodiny totiž zapadá slunce u nás, v Česku. Jenže my jsme severněji. Vůbec nám nedošlo, že kdybychom vydrželi ještě 20 minut, půjdeme domů už v šeru. Ta teplá koule totiž na Istrii v červnu zapadá před devátou. Dané zjištění nám bylo poučením pro jiný den, kdy jsme si vychutnali moc pěkný západ slunce kousek pod Premanturou.