Istrijské plážové zkušenosti

 

Skoro od začátku plánování dovolené u moře nás lákala představa pohodové procházky podél mořského pobřeží s občasnou návštěvou nějaké pěkné pláže za poslouchání šumějící vody narážející do přilehlých břehů. Dle map jsme si vytipovali místo, kde by se možná trochu zidealizovaná představa dala přeměnit na realitu a vyrazili jsme. Stačilo nám necelých patnáct minut ve vybrané destinaci, abychom mohli konstatovat, že námi zvolené místo nám opravdu vyrazilo dech. Ovšem vůbec ne v pozitivním duchu.

Ocitli jsme se v pozůstatcích něčeho, co kdysi býval pravděpodobně oblíbený kemp, nebo co mohlo připomínat opuštěnou chatovou osadu. Za sloupy bývalé brány s rezivějícím plotem byly vidět rozpadlé chatky s vymlácenými okny či dávno nevyužívané, na stromech plandající, koše na basketbal. Příroda si místo brala zpět. Turisté, kterých tu byla hojnost, jí však nechtěli nechat nic zadarmo. Očividně. Všude kolem cest, případně nově vyšlapaných stezek, se váleli odpadky, bylo zcela zřejmé, kam návštěvníci chodí vykonávat potřebu. Některé chatky taky nebyli tak úplně nevyužívané. Měli jsme pocit, že jediné, co si odsud můžeme případně přivézt, by nebyl pocit klidu za poslouchání vody bijící do skal, ale maximálně tak nějaký nevyžádaný suvenýr. Opravdu jsme nechápali, že tam bylo víc lidí, než den předtím večer na tak pěkném místě jakým bylo pobřeží Verudely. Za půl hodiny jsme byli odtamtud pryč a za nás mohu říct jediné: oblast za městskou čtvrtí Stoja, na konci ulice Fižela si navždy necháme ujít.

Odkaz na mapu: Stoja

 

Po nepříliš vydařeném začátku dne jsme se rozhodli navštívit a trochu prochodit cesty severně od Ližnjanu. Auto jsme nechali zaparkované na konci cesty Giuseppea Tromba vedoucí ze Šišanu, před branami tamního areálu. Původně jsme byli rozhodnuti, že dojdeme k rozhledně a následně sestoupíme k cestě u moře. Před branou jsme však díky informačním tabulím zjistili, že areálem vede a zde začíná trail 141, který jsme se rozhodli následovat. Dle prvotních informací měl být zhruba dvanáct kilometrů dlouhý, byl značen cedulkami na kůlech a tak nebylo o čem diskutovat.

Cestou k rozhledně jsme si pochvalovali terén, místo i to, jak jsme se nakonec dobře rozhodli. Nikde nikdo nebyl, což nám přišlo jako velká škoda, když je to tak dobře značené. Bylo… Ale jen k rozhledně. Z té byl moc pěkný výhled dolů na cestu kolem pobřeží a hlavně na nekonečné moře. Z nám nepochopitelných důvodů ale na této cyklotrase místo kol jezdila procesí aut. Pod rozhlednou byla opět soustava pozůstatků vojenského opevnění, na jejichž konci ale parkovalo auto. Podivné. Podivnější však bylo, že jsme měli pocit, že vybetonované poloodkryté prohlubně zapuštěné do kopce tvoří jednotlivé místnosti něčího obydlí. Na prostranství stála plechová maketa vojáka s chybějícím obličejem sloužící jako atrakce pro turisty, kteří se s ním mohou vyfotit, stačí jen nastavit obličej do otvoru. Proto jsme si říkali, že dané prvky tvoří zázemí pro případné akce.

Pokračovali jsme dál po šipkách trasy 141, jež začínala klesat na konci mýtiny. Chvíli jsme šli po již dávno nevyužívaných kolejích, ze kterých zbyla na některých místech jen kolejnice úzkokolejky. V tento moment jsem začala mít hrozně divný pocit. Takový ten špatný, kdy se člověku zdá, že něco není v pořádku. Trasa se totiž mírně začala stáčet jinudy, než jsme dle map původně zamýšleli se vydat, k tomu to opuštěné skorozabydlené prostranství, oblouk stromů tvořící klenbu nad pozůstatky lidské činnosti…a pak jsem skoro šlápla na hada! Hlavně rychle pryč. O několik desítek metrů dál se psi rozštěkali na odpověď jinému psovi. Těch pár vteřin, než jsem se odhodlala, abych šla zkontrolovat, jestli je ten cizí pes přivázaný,  nebo jestli nás čeká malér, mi přišlo jako věčnost. Naštěstí přivázaný byl, což taky znamenalo, že za velkými vraty, kterými byl skryt vchod někam do hloubi kopce, někdo byl. A já tady opravdu nikoho potkat nechtěla. Opatrně jsme psa obešli a ve velmi svižném tempu jsme pokračovali dál.

Celí vyděšení, tedy především já, jsme konečně vyšli z lesní pěšiny na širší prašnou cestu, kterých jsme za dobu našeho pobytu v okolí Puly prošli již několik. Po zvážení situace a uvědomění si pocitu hladu jsme se otočili směru k pobřeží zády a šli jsme po této cestě nahoru, od moře, zpět k autu, pryč z tohoto místa. Ani oblast Monte Madonna nám tedy pěkné pocity nepřinesla.

Odkaz na mapu: Monte Madonna

 

Celí rozmrzelí ze špatných zážitků, které nám poslední den v Pule přinesl, jsme v autě na parkovišti obchodního centra přežvykovali oběd zakoupený v McDonalds a zapíjeli ho tolik vytouženou kávou. Byli jsme unavení, avšak zpět na apartmán se ani jednomu nechtělo. Podvolila jsem se tedy návrhu jen tak jezdit po okolí. Vydali jsme se podél pobřeží, na sever, přes města Fažana a Peroj. A to byl ten nejlepší nápad, jaký mohl v danou chvíli přijít. Obě města vypadala jako moc pěkná, ačkoliv malinká, městečka, s dostupnými nepřelidněným plážemi. Naprosto jsme se shodli, že jestli navštívíme ještě jednou tuto istrijskou oblast, bydlet budeme tam.

Kousek nad Perojem jsme se rozhodli zastavit, zaparkovat u cesty mezi ostatními odstavenými auty a jen tak se projít kolem. Prošli jsme otevřenou závorou na druhé straně silnice a směřovali jsme za opravdu hlasitého zvukového doprovodu cikád po rovné cestě přímo k moři. Před námi se rozprostřel ráj. Jen pár lidí leželo buď na kamenech u vody nebo ve stínu pobřeží lemujících borovic. Čisté moře, nulový výskyt ježků, pozvolný vstup do vody, žádné vlny, žádná skaliska. Zde jsme se rozhodli strávit zbytek odpoledne. Ačkoliv jsme se původně shodli, že návštěvu moře už vynecháme, o několik okamžiků později jsme se již vracela do auta pro tašku s plážovými věcmi.

Od cesty, po které jsme přišli, jsme se nevzdálili ani o pět metrů, zkrátka jsme se rozvalili na prvním místě, které jsme viděli a to nám stačilo. Po prvotních zážitcích z tohoto dne jsme v daný okamžik byli spokojení. Mapa nám pak ukázala, že v okolí se nachází pozůstatky dvou římských vil, my se váleli někde uprostřed mezi nimi. Ani k jedné jsme se ale nevydali. Bylo nám hezky.

Odkaz na mapu: pěkná pláž

 

Kromě pár děsivých zážitků z dopoledne jsme byli také o několik poznatků moudřejší:

Je hodně špatný nápad začínat túru hladový a bez jídla. Tyčinka pro každého se opravdu jako jídlo nepočítá! O to horší je, když se vyjde v rovné poledne. Kompletní jídlo na celý den v batůžku tedy musí být samozřejmostí! Nechápu, že ačkoliv jindy s sebou máme tolik věcí, že je většinou ještě přineseme domů, tady v úplně jiných, pro nás horších, podmínkách, jsme tento fakt naprosto zanedbali.

Neplánované cesty jsou možná krásné už jen tou ideou, ale ne vždy vyjdou. Dle aktuální zkušenosti je to jedna ku třem, že spontánní nápad proběhne dle očekávání. A to není moc dobrá pravděpodobnost. Radši zůstanu u toho, že na naše další turistické počiny připravím itinerář i s variantami. Místní nástrahy se nám bohužel zpětně dogooglit nepodařilo, což bych tímto příspěvkem ráda změnila, aby někdo takhle nenarazil, jako my a věděl, co od případné návštěvy zmíněných míst očekávat.

Především jsme ale zjistili, že spolu zvládneme snad úplně všechno. A to si myslím, je hezký závěr dovolené.